Zajímavou knížku Jaroslava Pompa Kde výčep můj jsem přijal tak říkajíc s otevřenou náručí. Je to kvalitní čtení do pohody. V současné době skvěle vyplňuje vakuum vytvořené dočasným zavřením hospod.
Autor mistrně zaznamenal vesměs humorné vzpomínky vybraných pamětníků na dobu, kdy se – navzdory režimu – společenský život intenzivně odehrával schován ve stínu svícnu totality. A je to jedno, že zde jde konkrétně o Plzeň a její „pitevny“, podobně žila, žije a žít bude i nadále celá naše republika. Je to podstatný ingredient našeho národního charakteru, zde poutavě zdůrazněný.
Knížka zaujala i mne, který jsem vyrostl v rodině, kde se pivo nepilo. A možná, že právě proto. Ne, u nás doma nebylo pivo zakázané, ale prostě nebylo. Až ve středním věku, v exilu mezi newyorskými krajany, jsem mu přišel na chuť. Točenému, ovšem, lahváče si může člověk vypít sám doma, ale to není „ono“. Stejně jako dobře ošetřené pivo v půllitru je podstatná atmosféra v české restauraci, hospodě, pivnici. Já jsem měl kdysi to štěstí a čest posedět krátce vedle Mistra Hrabala v pražské pivní ikoně U Tygra, s otevřenou pusou jsem všemi póry přijímal to zázračné, co viselo ve vzduchu…
A nemusí to být jen v nějaké plzeňské hospodě, jak je tomu v knize Kde výčep můj. Podobné je to v hospodě U Báby v Příkré ulici na Dobešce nebo v semiprivátním klubu ve vesnici u Manětína. Všude se probírají, pitvají a řeší životní situace a problémy, místní i světové, hledají cesty k individuální, rodinné a národní pohodě a štěstí. Bez tohoto z generace na generaci předávaného prostředí je pití piva jak osamělý sex. A ten, prosím, jen v nouzi, jen v opravdové nouzi.
V tiráži jsem nenašel jméno jazykového úpravce textu. Není divu, nebylo ho/jí třeba, Pomp je skvělý češtinář, mnozí autoři, a především novináři, by mu jeho skvělé vypravěčství mohli jen závidět.
Jednu výtku ale mám – čtvercová knížka se nevejde do mé velké ledvinky, a tak jsem si ji nemohl brát s sebou do tramvaje na mé dlouhé cesty z pražských Kobylis do Podolí. Četl jsem ji po večerech v pohodě v posteli, vždy jednu kapitolu, s chutí, až zanícením a … s nostalgickým smutkem ze skutečnosti, že se mně v mém mládí život v české hospodě vyhnul.
Petr Bísek, bývalý tiskový vydavatel v New Yorku, exprezident největší newyorské pivnice Bohemian Hall a držitel titulu Honorary Connoisseur Pilsner Urquell
_________________________________________________________________________________________________________________________________
Máte rádi Plzeň a pivo? Pak si určitě pořiďte knihu Kde výčep můj od Jardy Pompa, která vyšla v září 2020 v nakladatelství DELEX. Z obálky se na vás směje dobře natočené pivo a uvnitř najdete cestu po plzeňských hospodách, v nichž se tvořily dějiny. Mnohé podniky už dnes nefungují, jiné jsou po rekonstrukci, ale kniha dobře uchovává duši i ducha dob posledních tří desetiletí minulého století. Popisy míst, známých plzeňských tváří, které do nich chodívaly, a dobové fotografie doplňují příběhy a miniatury, někdy společenské, jindy politické nebo pivní. Autor oslovil své přátele, kteří k fotkám doplnili vlastní vzpomínky a vyprávění. Pořiďte si tuhle knihu, pohodlně se usaďte, pusťte si svou oblíbenou hudbu, otevřete dobře vychlazené pivo a dejte se do čtení. Objevíte i vlastní vzpomínky. A obojí určitě stojí zato!
Daniela Kovářová, spisovatelka a kmotra knihy Kde výčep můj
_________________________________________________________________________________________________________________________________
Já znám tu hospodu a sál, kam lásko má jsem chodíval, a jako dnes tě vidím za výčepem stát a významně se na mě smát. To se zpívá v české verzi celosvětově proslavené anglické lidovky z r. 1883 ThereIs Is a Tavern in the Town.
Autor knihy Kde výčep můj, Jaroslav Pomp, sice ve své publikaci použil slova slavného anglického spisovatele G. B. Shawa o tom, že kulturnost je nátěr, který lze v alkoholu snadno rozpustit, což v různých obměnách slyšíme z různých stran a pramenů, nicméně k prostorám, kde je k němu nejblíže zaujal postoj tolerantní a lidský. I když se v knize Kde výčep můj jedná o restaurace většinou nižší cenové skupiny, tzn. pro nejširší konzumentskou vrstvu, vzpomínky pamětníků jim nasadí gloriolu záležitosti, ve své době pro život nezbytné. Potvrdí to nejen vzpomínky známých plzeňských osobností, jako jsou senátor Lumír Aschenbrenner, žurnalista Jaroslav Nedbal, hokejista František Černý, výtvarník Vladimír Líbal, triatlonista Václav Vítovec, rocker Jirka Lang, ale i další postavy, náležející k pestrému koloritu plzeňského života. Za všechny jmenujme Karla Mayalla Kortána, Míru Kapra nebo Milana Skočovského. Nejvíce mne ale zaujal závěr knihy, kde Jaroslav Pomp pojímá hospody jako komunikační nástroj. Nebylo tehdy nutné neustále zírat do mobilu nebo na internetu sdílet názory někoho tucty kilometrů vzdáleného. Závěrem něco z mého vlastního vztahu k výčepům. Právě tam, ve své prvotní podobě, vznikala všechna báječná muzika, která formovala život několika generací. Dixieland, swing, rock and roll atd. Vzpomeňte si, kde začínal Armstrong, Ellington, Elvis, Beatles, Stones, Miky Volek, Katapult a tisíce dalších.
Knižní tipy Zdeňka Rabocha – Český rozhlas Plzeň
_________________________________________________________________________________________________________________________________
Kniha „Kde výčep můj“ je především o časech před listopadem 1989 ve vzpomínkách reprezentantů různých skupin Plzeňanů. Je oslavou hospod, vináren a bufetů jako sociálních center, kde jsou si lidi rovni, kde vládne zdravý selský rozum a kam dodnes všichni stále rádi chodíme.
V knize na 156 stranách najdete zajímavé historky i úvahy různých plzeňských osobností. Autor Jaroslav Pomp se v knize stává nejen tazatelem a průvodcem, ale především vtipným a poetickým glosátorem těchto příběhů a vzpomínek. Díky němu v knize „Kde výčep můj“ můžete nahlédnout do různých kulturně sociálních prostředí předlistopadové doby, a to z mnoha pohledů – novinářského s Jaroslavem Nedbalem, rockerského s Jiřím Langem, fotbalového s Milošem Paulem, komunistického s Petrem Ledeckým, sportovně triatlonového s Václavem Vítovcem, disidentského s Vladimírem Líbalem, vysokoškolského s Lubošem Šperlem, občanského s Lumírem Lemem Aschenbrennerem, škodováckého s Milanem Skočovským, hokejového s Františkem Černým, sládkovského s Josefem Krýslem, hereckého s Pavlem Kikinčukem a undergroundového s Karlem Mayallem Kortanem.
Pro starší ročníky to může být kniha vzpomínková, pro mladší naopak určité pošťouchnutí k zamyšlení se nad sebou samým, že nejen sociálními sítěmi živ jest člověk.
Luboš Liška, zástupce vydavatele
_________________________________________________________________________________________________________________________________
Krátká ukázka textu:
Fenomény doby pozdní totality, sociální pavučiny časů, kdy se lidé bavili z očí do očí a nikoliv na dálku… Kdy ještě byla jen dvě pohlaví, smělo se říkat máma a táta a nebylo těžkým zločinem, když muž podržel ženě dveře a pochválil jí hezkou prdelku. Kdy dočasnost byla synonymem pro nekonečno, komunismus měl větší sílu než zdravý selský rozum, kdy se režim bál bigbítu i svobodného slova, kdy v hospodách, bufetech a vinárnách bujelo hrabalovské pábení, ty věčné kecy o všem a o ničem, ale s mnohdy hluboce filozofickým podtextem a politologicko-sociologickým backgroundem…
Ukázka vybrané vnitřní strany:
